V roce 1896 se sešlo na novém jemnickém nádraží mnoho lidí z města i okolí, aby s nadšením přivítali první vlak. Přítomen byl také jemnický starosta Josef Augusta, ale i jiní významní muži tehdejší jihozápadní Moravy, kteří se o výstavbu místní železnice zasloužili. A lokálka od toho roku poctivě a nepřetržitě sloužila v časech dobrých i zlých. Ještě po druhé světové válce se vážně uvažovalo o prodloužení tratě do Dačic. Tak vážně, že celá trasa dráhy byla v terénu vykolíkována. Ještě dnes na to mnozí pamětníci vzpomínají. V roce 1948 se však zásadně změnily politické poměry a roku 1949 byla zrušena země Moravskoslezská, která byla schopna železnici prosadit a její vybudování zafinancovat. Výstavba 14 km dlouhé spojovací dráhy byla sice oficiálně „odložena“, ale nově vzniklý Jihlavský kraj (tehdy ještě s okresem Dačice) nebyl schopen výstavbu zajistit, neboť finanční náklady na stavbu převyšovaly jeho možnosti. Sen o zřízení železnice, která by výrazně pomohla odstrčenému koutu jihozápadní Moravy, byl pryč. Rozplynul se. I tak lidé po dlouhá další léta doufali, že se situace změní. V podstatě však čekali na zázrak.
Další ránu dostal nejzápadnější kout Moravy roku 1960, kdy byla nejen vzdáleností blízká moravská města Jemnice a Dačice oddělena od sebe krajskou hranicí.
Po pádu totalitního režimu žádalo právem zdejší obyvatelstvo rychlou a radikální nápravu, ale nakonec se lidé dočkali pouze znovuobnovení nechtěného, drahého a neosvědčeného krajského zřízení s tím, že nesmyslné krajské územní celky tentokrát získaly jakousi podivnou „samosprávu“. Ovšem kuriózní bez potřebného kapitálu a ve stylu: vlk se nasytil a koza zůstala celá. Tento hrůzný nesmysl přivedl obě města s okolím k úpadku, který se logicky musel za takového stavu rychle dostavit. Úbytek obyvatel z oblasti „území nikoho“ nevěstí nic dobrého. Nejhorším důsledkem, ale zároveň také zdrojem dalších závažných problémů, je bezesporu pád bývalé okresní nemocnice v Dačicích, který se stal katastrofou i pro Jemnici s celým svým spádovým okolím. Vinu nese jednoznačně současný stát a jeho jen málo funkční kraje, sotva schopné postarat se o „svůj“ majetek, natož pak o potřeby vlastních obyvatel v odlehlejších částech území. Takové vnucené nám územně správní celky, usilující jen a pouze o své přežití, nemají právo na budoucnost! My nehodláme odcházet za lepším, my chceme dále žít v kraji našich předků! A proto tomuto dílu odborníků z Kocourkova pomůžeme do hrobu stejně tak, jako podivný krajský hybrid pohřbil 114 let starou železniční trať Moravské Budějovice – Jemnice. Ale bez pocty!
Dne 31. 12. 2010 jemnické nádraží zaplnil dav lidí. Jemničtí v čele se svým starostou se přišli rozloučit s posledním vlakem. Projevit tak úctu i poděkování svým předkům, kteří bojovali a vybojovali. Ale také náznak neúcty. Neúctu a pohrdání těm, kteří svým zvláštním stylem hospodaření ničí… A jistě právě těmto podivným „hospodářům“ patřilo symbolické žehnání záchodovou štětkou! Když lidmi přeplněná souprava o dvou motorových vozech zahoukala v polích za Jemnicí, nádraží osiřelo. Tak, jako ještě nikdy…
Zdánlivě prohraný boj však Jemničtí se svým starostou Miloslavem Nevěčným nevzdávají. A my, dačičtí Moravané, stojíme za nimi!
Jiří Albrecht
Trackbacks/Pingbacks